22. 8. 2013 MfDnes: NEpřizpůsobiví

NEpřizpůsobiví

 Do severočeského Jirkova jsem přijela kvůli nepřizpůsobivým obyvatelům, kterých tu mají požehnaně. Jednoho z nich, recidivistu a násilníka, v noci na včerejšek usmrtila policejní kulka. Nicméně město proslulé originální "jirkovskou vyhláškou" se aktivně snaží, aby se alespoň nadějní jednotlivci dokázali odrazit ode dna.

 Severočeský Jirkov je už dva dny na nohou. Atmosféru rozjitřila noční policejní akce. Muže, který mačetou ohrožoval ženu, zasáhla policejní kulka. "No jo, Sivák. Dobře mu tak. O jednoho lumpa míň," registruji hlas lidu.

Dvacetitisícové město na úpatí Krušných hor se v minulosti potýkalo se smogovými kalamitami a s nepřizpůsobivými přistěhovalci. Druhý problém přetrvává. Přesto prý Jirkov něčím vybočuje. Z pohledu Agentury pro sociální začleňování v tomto městě s integrací nepřizpůsobivých významně pokročili.

A čímpak mohou ostatní inspirovat? Vydávám se to zjistit.

"Nejprve vám ukážeme hřbitov, je to naše chlouba," usmívá se Libor Duchoň. Před rokem a půl ho osvítil nápad. Dohodl se s radnicí a založil městskou sociální firmu ONZA Jirkov, která teď dává práci těm, kdo ji dlouho marně hledali. I hrobníku Václavovi.

Opravená márnice s kaplí žlutě svítí do daleka. Za čtyři roky, co Václav ve služebním bytě na hřbitově bydlí, se tam neztratila ani lopatka. "Dříve jsem v Praze u památkářů vykopával staré kostičky. Teď hloubím hroby pro ty nové. Jsme tady se ženou uvázaní jako psi, ale k řemeslu jsem si našel vztah. Udržuju čistotu a hlídám," zubí se pětačtyřicetiletý muž.

Určitý dohled však potřebuje i on. Stejně jako ostatní zaměstnanci ONZA Jirkov. "Šéfe, dáte mi cigáro?" prosí hrobník. Nikotin si hned labužnicky vychutná.

 Snaživí dostali příležitost

 Jirkov svou vizáží rozhodně nepatří ke skvostům Česka, zato je uklizený, od radnice až ke hřbitovu. Firma zaměstnává momentálně kolem dvacítky lidí, převážně Romů. Od města dostává zakázky na údržbu zeleně a úklid, má ve správě i oba hřbitovy. Většina zisku se vrací do firmy, výdělky se pohybují kolem šestnácti tisíc.

V půl jedenácté začíná pracantům půlhodinová pauza. Svačina a oběd v jednom. Někdo si v mikrovlnce ohřeje jídlo, jiný se zakousne do housky se salámem.

"Do firmy mě přivedla máma, práce tady není, musíme brát, co je. Škoda, že jsem to na střední škole nedotáhla až k maturitě," poznamená jedenadvacetiletá Michaela.

Dvaatřicetiletý Lukáš bydlí v jedné ze tří vyloučených lokalit Jirkova (celkem v nich žije kolem tří tisíc lidí). Vyučený kuchař, ještě nedávno bezdomovec, se zapletl s pervitinem. "Ale od chvíle, co jsem nastoupil do firmy, se můj život změnil. Dělám závozníka, nakládám trávu. Tahle práce mi sedne. I když budu splácet dluhy tak dvacet let, je ze mě jinej člověk," nadšeně referuje mladý muž.

Dluhy tu splácí skoro každý, snad až na osmačtyřicetiletou Jitku. Dříve pracovala u podniku služeb jako zahradnice a stejnou práci dělá i teď pro městskou firmu. "Jsem vyučená elektrikářka, ale co dělám teď, mě baví. Třeba vyrábět květinové mísy na náměstí. Máme tu dobrou partičku, žádný povaleč," libuje si rozvedená matka dvou dospělých dětí.

 Šatlava? Možná geniální nápad

 Jirkovským nikdy nechyběla invence v hledání způsobů, jak si poradit s problémovými jedinci. Už v roce 1992 tamní zastupitelstvo odsouhlasilo neobvyklý dokument umožňující třeba vsadit potížisty okamžitě do šatlavy, jak se tu říká speciálně upravené místnosti. Jirkovskou vyhlášku však na podnět politiků pohřbila generální prokuratura, ještě než ji vyzkoušeli.

Nepoddajný duch na radnici přetrvává i dnes. Současnému starostovi Radku Štejnarovi bylo v době jirkovské vyhlášky něco přes dvacet. "Ale vzpomínám si na ni dobře, začínal jsem tehdy podnikat. Byla geniální v tom, že pokud by někdo takzvaně zlobil, následoval by rychlý trest. V base by dotyčný musel třeba uklízet," líčí sociálnědemokratický starosta. S respektem připomene americký systém – šerif měl po ruce soudce a ten mohl hned rozhodnout. "To na tyhle lidi platí," ubezpečuje.

Handicapovaným a těm, kdo se do problémů nedostali vlastní vinou, se má podle něj okamžitě a bez řečí pomoci. "Kdo ale spolupracovat nechce, toho bych klidně vyhnal do lesa, ať si poradí," míní starosta. Policii by dal rozhodně větší pravomoce.

Dluhy jsou cestou do propasti

 Podle Václava Zemana z vládní Agentury pro sociální začleňování, která ve městě tři roky působila, tkví tajemství úspěchu Jirkovských v řešení sociálních problémů v jejich komplexu: zadluženost, bydlení, vzdělávání, zaměstnání.

"Nastavit procesy" pomáhal ve městě coby styčný důstojník agentury Karel Straka. "Jirkov není žádným integračním rájem, kde by se vše dařilo, ale město se postavilo k situaci čelem. I proto tam nemají problémy s demonstracemi extremistů," míní Václav Zeman.

Sociální firma ONZA pomáhá řešit individuální osud každého svého pracovníka. "Jakmile je zaměstnáme, přihlásíme k sociálnímu a zdravotnímu pojištění, okamžitě se ozývají exekuční kanceláře. Takže jim vypočítáme, kolik můžou splácet, a řekneme, které dluhy mají přednost," popisuje Libor Duchoň.

Pracuje s lidmi, kteří to nevzdali. Daleko víc je ovšem těch, pro které se dluhová past stala propastí, z níž už nemají šanci se vyškrábat. V záchranné sociální síti se sice necítí zrovna v bavlnce, ale rozhodně jsou na tom líp.

"Nepřizpůsobivé jsme naučili na dávky. Kdo by nebral, když se rozdává. Bez změny zákonů to nepůjde," namítá starosta Štejnar.

V Jirkově se osvědčil i projekt s městskou policií pod názvem Být viděn v ulicích. A navíc: čtyři ženy registrované na úřadu práce chodí teď po městě s otevřenýma očima a telefonem v ruce. Připravené volat strážníkům, spatří-li problém.

 Restart se podaří jen málokomu

 Osmatřicetiletý Michal skončil na ulici. Zadlužil se při neúspěšném podnikání. "Bydlel jsem u strýce, ale nepohodli jsme se a pak se to se mnou začalo sypat. Rozvod, ztráta práce. Dlužím asi půl milionu, ale už jsem začal splácet," ochotně líčí bodrý chlapík.

Z městské ubytovny se už prokousal do tréninkového bytu, kde je sám a větším pánem. Město zavedlo prostupné bydlení, dalším stupínkem pro něj už bude běžný byt. Michal, který dělá zahradníka u Městského ústavu sociálních služeb Jirkov, mě ochotně provází svým skromně zařízeným jedna plus jedna. "Pračku nemám, za padesát korun mi pere matka. Snad se zase vzchopím. Nad vodou mě drží moje patnáctiletá dcera. Snad to jediné, co se mi v životě povedlo. Na gymnáziu je premiantkou třídy a chce být kardioložkou," pyšně dodává muž.

Řešit situaci mu pomáhali ve zdejší poradně pro dlužníky. Dluhy pálí v Jirkově kdekoho. Proto mají úspěch kurzy finanční gramotnosti, osvědčil se i projekt Společně proti předlužování.

Vedoucí poradny Barbora Šmídová si cení každého, kdo to v těžké situaci nevzdá. Takového člověka provedou i psychickými těžkostmi, poradí v právních věcech. "Někdy se restart podaří, většina lidí ale, bohužel, rezignuje. Jednodušší je pro ně zůstat na dávkách," říká ředitelka městského ústavu sociálních služeb Eva Šulcová.

Velkou část nepřizpůsobivých si stát napořád povleče jako kouli u nohy. A ze Slovenska do Jirkova stále proudí další. Není jak to zarazit.

Nastupuji do zpátečního vlaku a v hlavě mi zní věty nejmenovaného starousedlíka. "Protesty extremistů mi vadí, ale mají jedno plus: dávají signál, že Česko už není pro nepřizpůsobivé zemí zaslíbenou."

Tak si říkám, neměl by takový signál, samozřejmě jiným způsobem, dát stát?

 Co se dočtete: »Proč se už léta na jirkovském hřbitově neztratila ani lopatka »Kdo ve městě pečlivě uklízí a stará se o zeleň »Jak to dopadlo s jirkovskou vyhláškou »Komu z těch, kdo jsou v nouzi, místní vždy ochotně pomohou

 Foto: Do práce Skupina zaměstnanců městské sociální firmy ONZA Jirkov vyrazila i včera společně uklízet město. Stříhali trávníky, keře a zametali náměstí, chodníky i ulice.

O autorovi: Ivana Karásková, reportérka MF DNES Autorka se zabývá celospolečenskými tématy. Tentokrát navštívila severočeské město Jirkov, které se usilovně snaží o integraci všech skupin obyvatel. I případ úterního konfliktu, jenž skončil smrtí, je důkazem, jak je to obtížné.